Příjem 28. 11. 2021, Laziště.
3 měsíční plaché koťátko, kočička, nar. cca 10.10.2021.
Tohle koťátko a ostatní kočičky na místě, jsou z mého pohledu typický smutný příběh a selhání celého systému chovu a péče o kočku, zvíře zájmového chovu v naší republice. Neobviňuji nikoho konkrétně, jen je mi z toho velmi smutno a při stávající legislativě nevidím z této situace cestu ven.
9.12. se naboural starý manželký pár. Pán (82), který svoje kočičky miloval, v autě jim zrovna vezl krmení a ještě v sanitce volal sousedovi, aby se o kočičky postaral. Pán posléze zemřel. Paní manželka si léčí zranění a do domečku na vsi se už nevrátí. Velmi vzdálené příbuzenstvo logicky neví co s kočkama. Průlezové okénko do domu jim zatarasili. Kočičky posedávají na zápraží nebo na jiných místech pozemku. Krmí sousedé, kteří se zároveň bojí, co bude na jaře. Kočky jsou totiž nekastrované, většinou plaché, redukovali se topením (trestný čin, ale to nikoho na vsích obvykle nezajímá). Hovoří se o počtu koček 15 ! Průšvih je, že na místě jsou kromě dospělých dvě koťata. Obrací se na mě sousedé o pomoc. Kontaktuji pana starostu, který myslím, je nejkompetentnější osoba, která by takové problémy měla řešit. Za celý týden neudělá pan starosta NIC. 27.12. jedu na Policii ČR do Čimelic, kde se konečně věci pohnou a domlouváme na 28.12. schůzku s dcerou od paní (ne od pána-majitele domu).
Bohužel druhý den na místě nalézám už jedno mrtvé koťátko a druhé sedí na betonové verandě sípající a evidentně nemocné na židli. Protože je plaché a uteče, musím přijet na odchyt ještě večer. Kočičkám tam nechávám polystyrenové boudičky. S koťátkem Jasněnkou jedu rovnou na pohotovost do Strakonic k MVDr. Vačkářovi.
Jasněnka má antibiotika a kapky do očí. Poměrně rychle se zotavuje, ale je extrémně bázlivá, takže stále leží na místě s přáním, aby jí nikdo neobtěžoval. Do 10.1. 2021 je kočička na karanténě. Poté kočičku přesunuji na rušnější místo depozita, aby se začala socializovat. Kočička smí sledovat naši stálici Kalmana a také mě, avšak je stále separovaná v kleci a ani kocourek si k ní nemůže čmuchnout. Kočičku vyndavám i s pelíškem a trpělivě ji denně hladím. Pokroky ještě nejsou, ale pevně věřím, že přijdou. Dobrá zpráva je, že koťátko neprská, nesyčí, nekouše, neškrábe. Jen je paralyzované strachem a bude to chtít čas a trpělivost.
Samozřejmě, pokud by se našla dobrá duše, která by chtěla Jasněnku adoptovat a projít s ní procesem ochočování již sama, budu velmi ráda. Je to o trpělivosti, času a lásce k chlupáčkům pochopitelně.
Ostatním kočičkám v Lazišti se budu snažit pomoct, jak jsem slíbila paní příbuzné. Avšak bez zapojení obce to nepůjde. Ukázalo se totiž, že staří lidé si tyto kočky nepořídili, přišli k nim jako tuláci. Lidí, kteří tam kočičky nekastrují, je víc a tak tam o toulavé kočky není nouze. Rozhodně by to chtělo kastrační program a vstřícný postoj pana starosty. A bude to také něco stát…
A proč hovořím o selhání systému? 1. V naší zemi si každý občan může pořídit jakékoli množství zvířat. 2. V naší zemi nemáme uzákoněné povinné kastrace koček, které nejsou určeny k chovu. 3. V naší zemi se kočky topí a zabíjí, ačkoli je to trestným činem, nikoho to nezajímá. 4. Osvěta na obcích vedoucí ke kastracím koček – obvykle nulová. 5. Kastrační programy v obcích – většinou neexistují. 6. Většina spolků a nálezců nehlásí nálezy koček obcím, což je dle zákona povinnost. A z toho vyplývá: 7. Obce, které mají ze zákona povinnost postarat se o toulavé zvíře, včetně koček, tvrdí, že s kočkami problém nemají. 8. A TAKHLE VYPADÁ REALITA.
